close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 



Co NEW na mém blogu-

MŮJ DRUHÝ BLOG ZDE

MŮJ BLOG S DESINGAMA ZDE

SOUTĚŽ DOPLNOVAČKA ZDE

MOJE SBÍRKA S EF ZDE


Záhadná bitva o Těšínsko

12. února 2010 v 18:06 | MoNiShQkA |  Novinky

Děkuju zoufalcům, kteří ničí cedule s polskými názvy na Těšínsku. Donutili mě, abych se doučil dějepis. Přijíždím do kraje pod Beskydami, kde žije na čtyřicet tisíc Poláků s českými občankami. Odehrává se tu jakási nenápadná válka?

Toulám se Těšínskem a proklínám dávné dějepisáře - proč nám o historii zdejšího kraje nevyprávěli?

Proč mě o ní vše naučil Jarek Nohavica, který zpívá o tom, jak se před sto lety mluvilo v Těšíně německo-polskočesky a začínala tam jezdit tramvaj, kterou až do konce první války nebrzdila žádná hraniční závora...
No nic - hledám zasvěceného učitele a jednoho potkávám před polským gymnáziem v Českém Těšíně. Vlastně je to učitelka; zpěvačka Ewa Farna. "Muszym na dworzec," loučí se právě se spolužačkami, "jedzie mi cug..." Posledního slova si všimněme, zní německy. Der Zug je přece vlak... Ewa Farna nemluví s kamarádkami polsky, ale pradávným nářečím, "po naszymu", které nejvíc připomíná polštinu, ale i německých a českých slov je v něm spousta.

Když se představíme, Ewa přejde do spisovné češtiny a nechá se doprovodit na těšínské nádraží, odkud, jako obvykle, vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. Čekáme na ten do Vendryně, kde se zpěvačka narodila. "Jsem čistá Polka a nestydím se za to," říká. "Poláci žijí na dnešní české straně po staletí; odnikud jsme se sem nepřistěhovali."

Ewini předkové byli Poláci z tohoto kraje, jenom doklad se jim měnil: prababička měla rakousko-uherský, táta československý, ona už český.

Osobák projíždí Třincem a zpěvačka pokračuje: "Jsem hodně citlivá na přemalovávání polských cedulí anebo na to, že vznikají protipolské skupiny na Facebooku, ale jsem si jistá, že to není typické pro většinu Čechů. Dělají to netolerantní jedinci, kteří neznají historii. A když mi někdo řekne, krávo, táhni zpátky do Polska, tak si pomyslím: Jistě, můžu odejít do Polska, ale nebude to návrat, protože jsem zdejší. Jsem Polka, která žije ráda v Česku. A uvědomuje si, jaké to má výhody - že třeba umím polsky i česky."

Vjíždíme do Vendryně. Vandalové přemalovali ceduli s polským názvem i tady, ale druhý den byla čistá a už se to neopakovalo. "Náš starosta je Čech," loučí se Ewa, "ale orientuje se ve zdejší historii a je rád, že tu Poláci žijí."


Abych se zorientoval, navštěvuju zdejší starosty, historiky a folkloristy. Po třech dnech a osmi schůzkách získávám pocit, že obyvatelé Těšínska jsou vám o velmi tolerantní a klidné bytosti. Jak etničtí Češi, tak Poláci posbírali za ta posledních sto let několik důvodů pro nenávist, ale oni spolu víceméně slušně vycházejí, přinejmenším se nebijí.

Sedíme se starostou Jablunkova Petrem Sagitariem, který nabídne specialitu - miodulu. Spousta medu se rozvaří s vodou a smíchá s polským špiritusem. Výsledek je hodně sladký a Pražáky z něj sl ráno bolívá hlava.

"V našem kraji je tě těžké definovat, kdo je skutečný Čech a kdo Polák," upozorňuje Sagitarius. I on má po předcích dvojí krev. "Je pravda, že v 19. století bylo blíž do Krakova než byl do Prahy a polské buditelství se prosazovalo. Proto se na začátku 20. století většina obyvatel hlásila k polské národnosti a skutečných Čechů bylo málo."

Chápu. Čeští národní obrozenci zaspali, ale nic moc se zatím nedělo.

Průšvih nastal roku 1918, s koncem první světové války. Sem sahají kořeny napětí, protože o Těšínsko stály oba státy - Čechoslováci tvrdili, že jim patří historicky, a Poláci zas, že se většina místních hlásí k polské národnosti. Poláci byli akčnější a hned po válce region obsadili. Nerespektovali prozatímní dohody a vyhlásili i na Těšínsku volby do svého sejmu, což byla rozbuška. Masaryk vyslal do protiútoku legionáře, bojovalo se sedm dní. Těšínsko nakonec rozdělily koncem července 1920 dohodové mocnosti - od té doby je město Těšín rozdělené. I tramvaj dosloužila, protože jízda z konečné na konečnou by sice stále trvala deset minut, ale celní zastávka nad hraniční řekou Olzou (kterou si později Češi nepříliš logicky přejmenovali na Olši) klidně hodinu...

V následujících letech pociťovali křivdu hlavně Poláci, kteří museli žít v cizím Československu, ačkoli se nehnuli z domu svých předků. Začalo počešťování kraje, o čemž se zmíní i Ewa Farna. "Kdysi, mezi válkami, se děly horší věci než ničení cedulí. Měla jsem třeba mužského předka," vzpomíná tak trochu záhadně, "který se rozhodl posílat své děti do polské školy a jenom kvůli tomu najednou dostával jen polovinu práce i výdělku."

Není to nijak zvláštní - československé úřady posílaly na Těšínsko vlastní úředníky, pošťáky, hajné, celníky. "Ale Poláky mnohem víc štvalo," říká mi ve Vendryni folklorista Antonín Szpyrc, "že tady dřív nebyly české školy, ale teď se rychle začaly zřizovat a přetahovaly děti z těch polských. Někdy mírumilovně, ale jindy neměli rodiče na výběr, protože by přišli o práci třeba ve třineckých železárnách."

Poláci žijící v Československu si mnohdy připadali lehce utiskovaní, ale mezi konkrétními sousedy byly pořád lepší vztahy než mezi oběma státy. Další křivda měla přijít roku 1938 -tentokrát se budou zlobit Češi.

ZABAVENÝ POPLAŠŇÁK Už o dva roky dříve začaly na československé území pronikat bojůvky mladých Poláků - rozbíjeli okna a semtam stříleli. Severní soused přitvrdil: "Na Těšínsku žili a žijí hlavně naši, a proto by mělo patřit k Polsku!"

V říjnu 1938, hned po mnichovské dohodě, začala polská armáda obsazovat území za řekou Olzou, což Češi vnímali jako nůž vražený do páteře. Někteří pamětníci nezapomínají, jak Poláci v uniformách vystěhovávali Čechy klidně i na Štědrý den 1938: "Do dvou hodin se sbalte a vypadněte."

Jenomže Polsko zabralo celé těšínské území pouze na jedenáct měsíců a 1. září 1939 začala válka. Těšínsko se stalo součástí Říše.

Zvoním u devadesátiletého Wladyslawa Milerského, který nedávno vydal slovník zdejšího nářečí a vše si plasticky pamatuje. Jen už mu moc neslouží sluch, a tak jej nepřerušujme:

"Rodiče byli polské národnosti a za okupace nepřijali nabízenou německou příslušnost, i když by to bylo výhodné a spousta jiných to udělala. Němci rodičům zkonfiskovali dům i pole a mě vyvezli na nucené práce k Hannoveru. Válku jsem přežil, ale to nejhorší následovalo. Já jsem nikdy neměl konflikty s Čechy, roku 1945 jsem se stal tajemníkem národního výboru v Dolní Lištné, ale netrvalo dlouho a z okna vidím, že přijelo československé vojsko a namířilo na vchod lehký kulomet. Poručík říká: Vy jste Milerski? Okamžitě rozpouštíme národní výbor: předsedou se musí stát Čech... Inu, ve vesnici žil jediný Čech, ale vůbec se na funkci nehodil. Mně udělali velkou domovní prohlídku a v kufříku, kde jsem měl divadelní potřeby, našli poplašňák - hračku, která vypadá jako pistole. Pan strážmistr ji zkonfiskoval a po dědině se rozneslo, že jsem schovával zbraně. A takhle to vypadalo další tři roky. Teprve po únoru 1948 se všechno uklidnilo."

Podobné problémy měla většina Poláků. Každý se musel zpovídat ze svého chování za války, a u koho se našel škraloup, ten musel odejít. A nebylo takových málo... "České úřady se začaly Polákům mstít za rok 1938," říká folklorista Antonín Szpyrc: "Hodně Poláků vyslyšelo výzvu: Budete tu moci bez starosti zůstat, pokud se přidáte na českou stranu. Kdo se přidá k Čechům, tomu se prominou hříchy."

V únoru 1948 většina Poláků žijících na československém území podporovala nástup komunistické strany. "Jediná slibovala Polákům rovnoprávný život - národní socialisté nás chtěli vystěhovat," vzpomíná Milerski.

Komunisté skutečně zajistili národnostní klid. "Uplatňovali personální politiku v duchu takzvaného internacionalismu, rozhodující bylo členství v KSČ bez ohledu na národnost," potvrzuje historik David Pindur z Muzea Těšínska. Poláci měli své školy, knihy, noviny i kulturní domy, mohli chodit do kostelů, čehož všichni využívali. Taky přes hranici do Polska se občas dostali, když "vycigánili" propustku za svými vzdálenými příbuznými. Ale ubývalo jich, což ostatně platí dodnes.

A zároveň přestává platit, že se zde mluví výhradně nářečím. Což popisuje Kazimír Cieslar, ředitel útulné polské základní školy ve vesnici Hrádek: "Vyrostl jsem za totality, kdy ještě na dědině všichni mluvili po naszymu. Teď už to takové není, mluví se po naszymu a česky. Když přijdete do obchodu, hodně slyšíte češtinu. A v autobuse cestou do školy mluví nářečím jen polské děti." Jak si to ředitel vysvětluje? "Slyšel jsem neověřenou teorii, že si učitelé v českých školách nepřejí, aby žáci mluvili po naszymu, a to ani o přestávkách."

Právě Hrádek má dnes největší podíl obyvatel hlásících se k polské národnosti, okolo čtyřiceti procent. "To číslo se ale snižuje rychle," připouští starosta Robert Borski: "Smíšené rodiny dají často své děti do české školy, a ony pak ztratí kontakt s mateřskou kulturou, to je jev přirozený, i když ho chce polská menšina zpomalit. Jenže v polských školách bývá na Těšínsku málo děcek, takže se zavírají."

Když se řeč stočí na začmárané a rozbité tabule, starosta Borski vyjádří názor, že jde o výtržnosti několika extremistů. Jeho jablunkovský kolega Sagitarius je ještě opatrnější: "Hlupáci se holt najdou všude, takže bych to nedramatizoval. Myslím, že to spíš dělají opilci cestou z diskotéky, než aby někdo chtěl cíleně hanobit národ."

Zamalované tabule jsou skutečně jenom malou daní za všechny sporné události posledního století.

Upozornili nás, abychom se zajeli podívat na některý z mnoha festivalů, kabaretů nebo plesů, které v okolí Těšína pořádají tradičně soudružnější a aktivnější Poláci. Zákonitě jich už bude jenom ubývat. Poláků i plesů. Nářečí i sladké mioduly.

***

"HLUPÁCI SE HOLT NAJDOU VŠUDE, TAKŽE BYCH TO NEDRAMATIZOVAL."

CO BY BYLA EWA FARNA BEZ W?

MICHAELA SAGITARIOVÁ MÁ SPOUSTU PŘÁTEL MEZI MÍSTNÍMI POLÁKY. POŽÁDALI JSME JI O ČLÁNEK.

V osmi letech jsem se zeptala rodičů, proč nechodím na polskou školu. Líbilo se mi, že polské kamarádky z vedlejšího paneláku umí o jazyk víc a nosí často kroj. Máma s tátou mi s úsměvem oznámili, že kdybych jim to řekla dříve, tak by se s tím něco dalo udělat, ale teď už to asi nepůjde.

Až v jedenácti mi došlo, že polské základní školy nejsou v každém českém městě, to jen já žiju ve zvláštním kraji. A když mi bylo patnáct, začala jsem chodit s prvním klukem. Polákem. Sem tam se mě spolužáci zeptali, jestli to rodičům nevadí. "Naši mě učili, že nezáleží na tom, jestli je někdo Polák, Čech nebo Maďar. Důležité je, jaký je člověk..." A přitom jsem věděla, že někteří s tímto argumentem nesouhlasí. Lidé od nás z Jablunkova, Třince nebo Těšína bývají štědří a milí, ale někteří mají i zvláštní uvažování. Kamarádka se zamilovala do kluka, který nechodil na českou základku, ale do polské podstawówki. Věděla, že by s tím rodiče nesouhlasili, a vztah tajila.

"Když se to provalilo," překvapila mě jednou, "tak mě táta seřval, že polsky na něj jeho vnuci mluvit nebudou." Doma měla takové dusno, že se kluka vzdala.

I takhle se žije v 21. století u nás pod Beskydami, mezi Goroly...

"Poláci by se měli vrátit, odkud přišli," rozčiluje se kamarád. Pokaždé se mu snažím vysvětlit, jak je termín "vrátit se" nesmyslný. I jeho prarodiče přece chodili do polských škol a on sám často mluví nářečím, po naszymu. "Lidé, kteří se hlásí k polské národnosti, u nás žili vždycky, a není to tak dávno, co jich byla na Těšínsku většina," připomínám mu.

Jenomže on jako by neslyšel nebo nerozuměl.

Ani Poláci nebývají vždy tolerantní: "Vezmeš si Polku a tvoje děti půjdou do polské školy!" slýchávají často mí známí z rodin, které se hlásí k polské národnosti.

V patnácti někteří prohlašovali, že je tyto řeči nezajímají, ale čím jsou starší, tím pro ně rodičovské rady nabývají na významu. Někteří s nimi začínají souhlasit.

Je to škoda. Žijeme si tady odjakživa celkem poklidně a hezky. Polsko-česky. Na ulici nebo v obchodě obvykle národnost neřešíme. O to víc zamrzí, když i maličkost, třeba českopolské nápisy, vytvoří napětí.

Vždyť to, co dělá náš region krásným, je právě jeho multikulturnost. Nářečí je tak specifické, že mu už v Havířově lidé nerozumějí. Máme svou kuchyni, svou hudbu, kroje, tradice i typicky pohostinnou povahu. A přesto se najdou lidé, kteří ničí polské nápisy... Dost možná, že někteří z nich dali své ano vstupu České republiky do Evropské unie, ale ve vlastním městě si vyjít vstříc neumějí. A přitom - co by byl Nohavica bez svého přítele Jacka na druhém břehu Olzy? Anebo Ewa Farna bez dvojitého w? Asi by byli stejní, jenom by nebyli naši.

Moc si přeju, aby si to uvědomili moji vrstevníci, kteří zakládají na Facebooku antipolské skupiny. Ono je vážně šumafuk, jakým jazykem mluvíte. Zadky máme stejné. Honza jako Janusz.

NOHAVICA: AFÉRY ODPLAVOU PO JARNÍ ŘECE

I JEHO FANOUŠCI SE PLETOU: "JAREK JE Z TĚŠÍNA." NIKOLI.

Jaromír Nohavica se narodil v Ostravě a na Těšínsko se přestěhoval po vojně: "Je to město, kde se v rodině českých muzikantů narodila má žena Martina." V Ostravě nemohl najít práci a na Těšín si brzy zvykl: "Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let to bylo místo, které mi svým dotykem s polskou kulturou umožnilo čerpat z bohatého a životodárného polského moře trochu té čerstvé vody do mého zatuchlého českého rybníčku. Nikdy bych nebyl tím, kým jsem, nebýt polských stromů, jejichž ovoce jsem ke svému českému masitému obědu jedl jako dezert." Což ovšem neznamená, že by si Nohavica mohl přes most do Polska svobodně zajít. "Dnes, kdy na cestě do polského Cieszyna přes řeku Olzu nemusíte už ani zpomalit vůz, je až nepochopitelné, jak tam ještě před několika málo lety mohly stát ty pomyslné betonové zátarasy a celníci byli přísnější než uvaděčka v kině na nepřístupném filmu. Komunisté tak ohnivě hlásali proletářský internacionalismus, až mne raději nepouštěli ani do spřáteleného Polska. Ještě že jsem to měl z balkonu panelákového bytu na Zelené ulici v Českém Těšíně k Piastovské věži vzdušnou čarou pár set metrů."

* Opět žijete v Ostravě. Co se vám vybaví, když se řekne Těšínsko?
Kraj, díky němuž muž jsem poznal Polsko. A díky y Polsku jsem pak více poznal své Česko.

* Když se do Těšína vydáte, co vám tam dělá radost?
Třeba už to, že se mohu suchou nohou přejít hraniční řeku po jednom mostě a oběma směry. A těším se, až tam tudy zas pojede tramvaj.

* Kdosi ničí tabule polskými názvy obcí. Co si o tom myslíte?
Aférky s tabulkama odplynou do jara ara po vlnách Olzy. .

* Takže jaké jsou ou současné vztahy tahy mezi Čechy a Poláky?
Za posledních h devadesát let t nebyly nikdy tak dobré a vyrovnané. Mám z toho radost.

TĚŠÍNSKÁ KONVERZACE DO KAPSY

Když přijede Pražan nebo Brňan prvně na českou stranu Těšínska, nebude chápat. Zde je konverzace z první lekce:

Promiňte, ale vůbec vám nerozumím. Nie gniywejcie sie, ale jo wóm wubec nie rozumiym. Nedivte se, mluvím nářečím. Nie dziwcie sie, jo mówiym po naszymu. V našem kraji žijí Poláci odjakživa. Na naszym terenie žijóm Polacy od downa. Ale Čechy máme rádi, nebojte. Oni mluví tímhle nářečím taky. Ale Czechów mómy radzi, nie bójcie sie, óni tež umióm po naszymu Víte co? Pojďme si spolu vypít kořalku! Wiycie co? Dejmy se razym po pólce!


zdroj//ewik-farna.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.